Kostelec nad Černými lesy

Kostelec nad Černými lesy (3 773 obyv.) je malebné městečko, které leží třicet pět kilometrů východně od Prahy a stejně jako v devatenáctém století je i  nyní obklopeno lesy, pravda, už ne tak hlubokými, ani jedlovými, ale přesto poměrně rozsáhlými porosty, které nabízejí možnost rekreace, houbaření i turistiky. Kromě keramické a potravinářské výroby zde není žádný větší průmyslový závod, takže byl Kostelec celkem oprávněně nazýván "plícemi Prahy".

Přirozeným centrem města je renezanční náměstí Smiřických, jež nese jméno šlechtického rodu, kterému kdysi Černokostelecko patřilo a  za jehož panování náleželo k největším panstvím celého království. Zde je soustředěna většina obchodů a služeb, včetně lékařského střediska, městského úřadu a základní školy. Dominantou náměstí je kromě kostela sv. Andělů strážných poměrně rozlehlý park.

Kostelec nad Černými lesy slavil v roce 1989 500. leté výročí povýšení na městečko. U příležitosti těchto oslav byla obnovena také hrnčířská tradice města a v parku na náměstí rozložili své stánky keramici a hrnčíři. Velký úspěch této akce dal vzniknout "staronové" tradici. Od té doby je vždy poslední květnová sobota keramickým dnem, který přitahuje keramiky a návštěvníky z celé republiky.

V roce 1992 realizovalo město Kostelec nad Černými lesy nápad Ing. Jiřího Kahouna a iniciovalo setkání zástupců měst a obcí s názvem Kostelec. První ročník "Kostelců v Kostelci" se konal v Kostelci nad Černými lesy a měl nečekaný ohlas - sešlo se dvacet zástupců Kostelců. Tradice setkávání Kostelců každoročně  pokračuje. 

Kromě tradičního keramického dne město pořádá další pravidelné akce. Mezi nejoblíbenější patří jarní streetfood festival, letní Hudební potkávání, podzimní vinobraní nebo zimní adventní trh.

Ve městě působí mnoho spolků, organizací a sportovních klubů.

HISTORIE

Počátky Kostelce nad Černými lesy jsou spojeny s důležitým královským hradem, založeným ve druhé polovině 13. století patrně k obraně nedalekého města Kouřimi. Nejstarší písemná zmínka o tomto hradu se zachovala až z roku 1348, kdy bylo potvrzeno jeho předání Ješkovi z Náchoda. Ješkovým potomkům byl Kostelec udělován v léno až do první čtvrtiny 15. století. Již v roce 1344 je doložena existence zdejší fary. Původní farní kostel byl zřejmě součástí hradního areálu, a v 16. století ustoupil stavbě zámeckého kostela sv. Vojtěcha.

            V roce 1415 získal panství nový lenní držitel - Jan ze Smržova, jehož potomci zde vládli až do roku 1492. Z tohoto rodu se do dějin Kostelce nejvýrazněji zapsal Jindřich ze Smržova, který v roce 1475 dosáhl propuštění svého panství z manského svazku, a roku 1489 povýšení dosavadní vesnice v sousedství hradu na poddanské městečko. Zřejmě při této příležitosti bylo před hradní bránou vyměřeno rozlehlé trojúhelníkové náměstí, po jehož obvodu začínaly vyrůstat první měšťanské domy. Zástavbu městečka snad již od počátku chránilo jednoduché dřevěné opevnění.

            Na konci 15. století Kostelec přechází do majetku Slavatů z Chlumu a Košumberka, za jejichž vlády prožívá městečko první období hospodářského rozkvětu. Kolem roku 1500 byl v pozdně gotickém slohu přestavěn černokostelecký hrad, který se stal významným střediskem vznikajícího slavatovského panství. Takřka půlstoleté působení Slavatů z Chlumu a Košumberka zde ukončil neúspěch stavovského povstání z roku 1547. Představitel rodu Diviš Slavata - jeden z hlavních odpůrců krále Ferdinanda Habsburského - byl potrestán konfiskací veškerého majetku ve prospěch české královské komory. Až do velkého požáru, který v roce 1549 zničil zdejší hrad, byl Kostelec oblíbeným loveckým sídlem císaře Ferdinanda I.

 Roku 1558 dochází k prodeji černokosteleckého panství vlivnému Jaroslavu Smiřickému ze Smiřic (+1597), který zahájil přeměnu Kostelce ve výstavné rezidenční město, hodné významu jednoho z nejbohatších rodů českého království. Za vlády Jaroslava Smiřického a jeho dědiců prožívá celé panství období nebývalé hospodářské prosperity, a stává se hlavním střediskem renesanční kultury v někdejším Kouřimském kraji. Na místě původního černokosteleckého hradu byla v roce 1550 (ještě císařem Ferdinandem I.) zahájena stavba rozlehlého renesančního zámku, kterou na konci 16. století z větší části dokončil známý architekt Ulrico Aostalli. Někdejší středověký kostelík v sousedství hradu nahradil výstavný zámecký kostel sv. Vojtěcha s rodinnou hrobkou Smiřických. Na západním okraji městečka, chráněném třemi zděnými branami, byl kolem roku 1600 při starším špitále založen hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele. V jeho blízkosti stála již před rokem 1597 nejstarší kostelecká škola. Samotné panství dosáhlo mimořádné územní rozlohy, a stalo se největším šlechtickým dominiem na území středních Čech. Smrtí Albrechta Jana Smiřického roku 1618 však rod fakticky vymřel po meči. Majetek Smiřických se stal předmětem dramatických sporů mezi dědici, do nichž přímo zasáhly počátky třicetileté války.

            Po porážce nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1621 se dědictví Smiřických ujal mocný Albrecht z Valdštejna, který černokostelecké panství po dvou letech prodal knížeti Karlovi z Lichtenštejna. Novému majiteli, jenž byl hlavním vykonavatelem pobělohorských konfiskací v Čechách, se různými transakcemi na úkor královských měst a nekatolické šlechty podařilo shromáždit obrovské jmění. Samotné panství Kostelec nad Černými lesy vyrostlo ve dvacátých letech 17. století v obrovské dominium, čítající šedesát tři vesnice a dvě městečka. Společně s dalšími lichtenštejnskými statky v okolí tvořilo téměř třetinu rozlohy Kouřimského kraje. V době třicetileté války město velmi trpělo průchody a drancováním cizích i domácích vojsk, ale díky svému velkému hospodářskému zázemí dosáhlo již ve druhé polovině 17. století své původní prosperity.

            Z dalších členů rodu Lichtenštejnů dějiny Kostelce výrazně ovlivnil poválečný obnovitel panství - kníže Karel Eusebius (+1684) a zvláště jeho vnučka Marie Terezie, provdaná kněžna Savojská, za jejíž dlouhé vlády (v letech 1712 - 1772) město získalo funkci nejvýznamnějšího kulturního a uměleckého centra barokního Kouřimska. Ve druhé polovině 18. století se Kostelec stává proslulým svými hrnčířskými dílnami, které později zásobovaly většinu trhů v Praze a dalších městech středních Čech.

 Nebývalý hospodářský rozkvět, který již v roce 1736 zahájilo osvobození kosteleckých měšťanů od nevolnictví a robotních povinností, se přímo odrazil i na vzhledu města. Kromě barokní úpravy zámku a dalších budov byl na náměstí postaven nový farní kostel sv. Andělů Strážných (1735 - 1737) s monumentálním mariánským sloupem (kolem roku 1720), založen nový špitál pod zámeckým valem (1726) a přestavěn kostel sv. Jana Křtitele (1777 - 1783).

            Přestože smrtí Marie Terezie Savojské Kostelec nad Černými lesy definitivně ztrácí postavení rezidenčního města lichtenštejnských knížat, pokračoval od konce 18. století hospodářský vzestup celého panství, který výrazněji neohrozilo ani poslední selské povstání v roce 1775. Především za vlády Aloise Josefa I. a jeho synovce Aloise Josefa II. z Lichtenštejna (v letech 1781 - 1805 a 1836 - 1858) se v Kostelci a jeho nejbližším okolí rozvíjí později tolik proslulé ovocnářství a lesnictví. Hospodářský význam města se přímo projevil i v rostoucím počtu obyvatel, který ve třetí čtvrtině 19. století dosáhl historického maxima (téměř 3 500 lidí). Výraznější rozvoj Kostelce však v letech 1843 - 1845 omezila výstavba železniční trati Praha - Olomouc, vedené přes nedaleký Český Brod, která celý region odsunula mimo dosah důležitých dopravních spojů. Desetiletí připravovaný projekt na výstavbu další železniční  trasy z Kouřimi přes Kostelec nad Černými lesy do Prahy se nikdy nedočkal realizace.

            Revoluční rok 1848 se do dějin města zapsal zrušením poddanství a s tím souvisejícím zánikem černokosteleckého dominia. V roce 1850 též dochází k faktickému zrušení Kouřimského kraje, který nahradilo množství nově vzniklých okresů. Rovněž Kostelec nad Černými lesy se tehdy stává okresním městem, v němž byly soustředěny některé úřady (okresní hejtmanství, od roku 1855 c. k. okresní úřad). Tento stav však trval jen do roku 1868, kdy bylo Černokostelecko administrativně sloučeno s politickým okresem Český Brod.

Uvolnění politické atmosféry po roce 1848 přináší i do Kostelce zvýšení zájmu o společenské dění. Již v roce 1865 je zde založen Spolek divadelních ochotníků, s jehož činností úzce souvisí vznik Černokostelecké měšťanské besedy roku 1867. Založení těchto organizací otevřelo cestu k nebývalému rozkvětu zdejšího kulturního a společenského života, jenž se plně projevil až v poslední třetině 19. století. V roce 1884 je v Kostelci založen pěvecký spolek “Lumír”, roku 1887 Tělocvičná jednota “Sokol”, o šest let později vzniká zdejší Okrašlovací spolek. Poněkud odlišné, kulturně - sociální zaměření měla Učitelská jednota “Komenský” (od roku 1874) a především Hrnčířský spolek “Kruh”, založený v roce 1876.

            V období po pádu bachovského absolutismu (roku 1859) můžeme u obyvatel Kostelce pozorovat též výraznější zájem o politický život, který ve zdejší národnostně jednotné oblasti probíhal pod výrazným vlivem českého národního hnutí. Především po nezdařeném pokusu o “česko - rakouské vyrovnání” v roce 1871 se Černokostelecko vzhledem ke své bohaté historické tradici stávalo poutním místem vlasteneckých výprav, manifestujících za uznání starých práv zemí Koruny české. Mimořádné oblibě se těšilo nedaleké bojiště bitvy u Lipan, kde se v 70. - 90. letech 19. století odehrálo několik nacionálně orientovaných “táborů lidu”. Bez ohledu na vypjaté demonstrace národních zájmů zůstával Kostelec poklidně a spokojeně žijícím venkovským městečkem, které po celé 19. století stálo stranou všech významnějších historických událostí.

            Roku 1914 však i na Kostelec dolehly události první světové války. Mobilizační rozkaz císaře Františka Josefa I. zapříčinil odchod všech zdejších branců na srbskou a italskou frontu, odkud se jich celá řada nikdy nevrátila. Rovněž obyvatelstvo, které zůstalo, trpělo v době války nedostatkem základních materiálních prostředků a nuceným omezením veškeré spolkové činnosti. Konec války a vyhlášení samostatné Československé republiky 28. 10. 1918 proto většina obyvatel města přijala s nadšením.

 První roky po zániku rakousko - uherské monarchie byly také zde dobou velkých změn. V souvislosti s prováděním pozemkové reformy došlo v letech 1923 - 1933 k rozdělení někdejšího panského velkostatku na mezi drobné rolníky a nově vzniklé “zbytkové statky”. Knížecí rodina Lichtenštejnů tak na Černokostelecku postupně přišla o svůj veškerý nemovitý majetek. Pod vlivem těchto událostí se převážná většina zdejšího obyvatelstva politicky orientovala na Českoslovanskou agrární stranu, od roku 1919 přejmenovanou na Republikánskou stranu českého venkova. Její oporou byli zvláště statkáři a rolníci, kterým velmi prospěla zmíněná pozemková reforma.

            Od dvacátých. let minulého století dochází v Kostelci k výraznému rozvoji tradiční hrnčířské výroby, provozované postupně ve třech továrnách. Černokostelecké hrnčířské zboží se brzy stalo i výhodným vývozním artiklem. Ve městě samotném vyrostlo několik moderních budov (mj. Občanská záložna z roku 1932), známým zařízením byla i zdejší léčebna plicních chorob. Černokostelecko se díky svým přírodním krásám a historickým památkám zároveň stalo vyhledávanou rekreační oblastí a častým cílem výletníků z větších měst, především z Prahy.

            Druhá světová válka a následná německá okupace přinesla Kostelci, podobně jako celé zemi, čas útlaku a strádání. Příslušníci mladší generace byli sužování nuceným pracovním nasazováním do “Říše”, docházelo též k zatýkání a výslechům okupační policií. Zdejší nepočetná židovská komunita našla v rámci Holocaustu smrt v nacistických koncentračních táborech. Bezmála šestiletému období utrpení nastal konec 8. května 1945, kdy město opustila ustupující německá posádka. Po řadě dramatických událostí, ukončených příchodem sovětské armády, nastalo kýžené období svobody, které však bylo ve znamení zmatků, vyvolaných rostoucí migrací obyvatel. Také z Kostelce a jeho okolí se několik rodin odstěhovalo do severočeského pohraničí, odkud bylo násilně vysídleno sudetoněmecké obyvatelstvo.

            V prvních poválečných letech se na zdejší politické scéně setkáváme s rostoucí oblibou komunistické strany, která definitivně zvítězila po státním převratu v roce 1948. Únorový převrat, který i na Černokostelecku vyvolal dalekosáhlé změny, zpočátku doprovázel odpor mnoha obyvatel, vystřídaný později otupělou pasivitou. Významnější pozemkový majetek byl zestátněn, a řadu vlastníků větších nemovitostí postihly ostré perzekuce. Zlikvidována též byla většina tradičních zájmových spolků a organizací, které zde bez delších přerušení působily již od 19. století. V celém regionu nastal nebývalý úpadek kulturního života. Roku 1960 byla provedena další reforma územně správního uspořádání oblasti, v jejímž rámci byl zrušen dosavadní českobrodský okres a z větší části připojen k okresu Kolín. K novému (a poměrně vzdálenému) okresnímu městu však obyvatele Kostelce a okolních obcí nepoutaly žádné tradiční vazby.

Od konce šedesátých let 20. století se dále prohlubovala role Černokostelecka jako “zapomenuté” oblasti, ležící stranou všeho významného dění. To se nepříznivě odrazilo především ve výrazném potlačení kulturní svébytnosti regionu, určované silnou historickou tradicí. Okolí města, v němž byla po roce 1968 umístěna část zázemí sovětské okupační armády (vojenská nemocnice), se postupně proměnilo v charakteristickou příměstskou oblast Prahy. Obyvatelé hlavního města zde stále častěji hledali útočiště z tíživé atmosféry “reálného socialismu”.

            Pád komunistického režimu v roce 1989 společně s událostmi konce 20. století výrazně zasáhly do života města. Rekonstrukce demokratického systému vyvolala potřebu obnovy některých tradičních vazeb. Bez nich není myslitelný další vývoj Kostelce a vyjasnění jeho vztahu k historickému území regionu i k živě expandující české metropoli. Objektivní zhodnocení tohoto dění posledních let však teprve čeká na generace, které přijdou po nás...

Autor textu: Mgr. Vladimír Rišlink